Právě vyšlo další číslo olomouckého zpravodaje, na jehož vydávání se podílí místní skupiny Československé anarchistické federace, Food not Bombs a Occupy Olomouc.

Nový rok nezačal příliš příznivě. Protilidová vláda Petra Nečase zahájila mohutnou ofenzívu proti sociálním právům a vztek obyčejných lidí neustále stoupá. Stěžejní články tohoto čísla popisují právě ony způsoby vyjádření vzteku, které se ve společnosti jako reakce na sociální útlak objevují. Nejdříve bychom se chtěli zmínit o zdejší studentské iniciativě, která připravila Týden neklidu. Aktivisté uspořádali několik zajímavých přednášek a celá akce vyvrcholila shromážděním studentů a studentek na nádvoří Filozofické fakulty a následnou Nocí univerzit. Úspěšnost akce posuďte sami. Vztek však vyjadřují i pracující. Mediálně známou kauzou se stal případ Romana Smetany, řidiče MHD, který byl v politickém procesu odsouzen za poškození předvolebních plakátů. Přestože jsme o tomto případu již psali, chceme jej znovu otevřít v širších politických souvislostech.

Ochutnávkou tohoto čísla je zamyšlení o problematice současných politických vězňů.

O politických vězních nejen v Olomouci

Političtí vězni. Pojem, který se používá výhradně v souvislosti s minulým režimem. Nicméně je situace takto jednoznačná? V poslední době se v médiích stále častěji objevují znepokojující zprávy o lidech, kteří jsou vězněni za svůj občanský aktivismus.

Pojďme si upřesnit, o co jde. O případu Romana Smetany, který před volbami 2010 v Olomouci pomaloval na svých autobusech plakátky politických stran, jsme již informovali ve třetím čísle tohoto plátku v článku Langr je gauner, které vyšlo loni v červnu. Aktivista uhradil způsobenou škodu, přesto mu byly olomouckým soudem nařízeny veřejně prospěšné práce, po jejichž odmítnutí dostal přes tři měsíce vězení. Do vězení půjde i umělec Roman Týc, který vyměnil sklíčka pražských semaforů.

Osud obou politických vězňů vzbudil na facebooku velkou vlnu solidarity. Zároveň zvedl ze židle řadu papalášů, které hluboce urazil příměr současné kapitalistické normalizace a minulého bolševického režimu. Zejména bývalý ředitel Národní galerie Milan Knížák mohl vzteky puknout. Je zajímavé, že nevolal po zatčení výtvarníka Davida Černého, který před dvaceti lety přemaloval memoriál v podobě tanku na růžovo. Je vidět, že pokud je poškozování majetku motivováno antikomunismem, dovoleno je vše.

Uvědomme si však, že Týc a Smetana jsou jen vrcholkem pyramidy. Režim trestá občany za jejich politické názory dlouhodobě. Vzpomeňme si na „samolepkové teroristy“ z řad neonacistů či zákaz Komunistického svazu mládeže motivovaný ne tím, že mladí bolševici obdivují Stalina a Maa, ale proto, že si dovolili zpochybnit základní dogma neoliberalismu - soukromé vlastnictví! Ať s výše zmíněnými názory sebevíc nesouhlasíme, nikdy nemůžeme připustit, aby bylo zakázáno je svobodně hlásat.

Politicky motivovaná represe se nevyhnula ani anarchistům. Mediálně nejznámější kauzou poslední doby byl případ s tzv. squattery z Apolinářské, kteří symbolicky obsadili nevyužívané lázně. Přestože škoda na majetku byla nulová, za zpochybňování současného establishmentu hrozily aktivistům a aktivistkám stovky hodin prospěšných prací. Právník však nakonec přesvědčil soud, že rozhodnutí musí být zrušeno. Jeden úspěšně vybojovaný soud mezi desítkami prohranými však nemůže být útěchou.

Nyní záleží na veřejnosti, jak bude podobné kauzy do budoucna vnímat. Pakliže budeme nadále pasivní, politických vězňů bude bez povšimnutí přibývat.

Po přečtení zrecyklujte... č. 5 (o rozsahu 4 stran A5) ke stažení v tiskové podobě ZDE.