Pisatel těchto řádek patří k těm, kdo vyhráli volby do Senátu i Evropského parlamentu – v obou případech jsme měli dokonce nadpoloviční většinu. Přesto nejen, že nejsme nikdy zastoupeni, ale ani se k nám nechovají s takovou úctou, jaká by vítězi voleb patřila. Ba naopak – neustále nám spílají do nezodpovědných elementů. Podle antikomunistů volíme krvežíznivé komunisty, KSČM nám předhazuje, že svým postojem podporujeme asociální pravici. Jsme prý nezodpovědní, občansky nezralí, pohodlní a líní. Jeden pravicově populistický politik a bývalý ředitel televize, nezávislý na všem krom své imunity, by nám dokonce rád naši volbu zakázal. Spoléhá nejspíš na to, že jsme tak hloupí, že bychom v případě nucené volby volili právě jeho – jen proto, že jsme jej často vídali na televizní obrazovce.

Někomu může představa, že lidé volí i svým nevoličstvím, přijít absurdní. Když už pro nic jiného, pak proto, že lidé nevolí z mnoha různých důvodů. Všichni do jednoho ale vzkazují politikům: nepřesvědčili jste nás ani natolik, abychom strávili poměrně malou část svého času tím, že vám vyjádříme podporu. Neuvěřili jsme vašim slibům nebo je nepokládáme ani za natolik lákavé, abychom je podpořili. Politika je vaše hra, parlament je vaše hřiště, vy píšete pravidla – a my podle nich hrát nebudeme. Stejně víme, že bychom v nich mnoho nezmohli, že nejsou napsány pro nás a podle nás.

Nevoličství je tedy vyjádřením vůle po jiné politice. Porozumět mu můžeme tedy především přemýšlením o tom, jaká je vlastně ta stávající. Ta je založena na budování image, na symbolech a heslech. Není až tak důležité co se říká, ale kdo to říká, kam to říká, kdo to zaznamenává a jak se to dává dál.

Někdo může říct, že nevoličství může být výrazem nechuti k různosti politických stran, k neuspořádané pestrosti jejich nabídky, že může jít o důsledek chuti po návratu vlády tvrdé ruky. To ale nezní moc přesvědčivě: uvažme, kolik stran nabízí různě odstíněné autoritářské vládnutí. Ostatně, ani šampioni voleb nejsou přinejmenším svým politickým stylem výjimkou, naopak, oba ostentativně dávají najevo svou „drsnost“ a „chlapáctví“. Buldozer se snaží převálcovat chlapa s gulama...

A tak je možná nevoličství spíše než projevem nechuti k pluralitě vyjádřením odporu k falešné pluralitě, k pluralitě, která je příliš stejnorodá. Ať už má strana jakou chce image a jakékoli tváře, je to vždy jen strana a její volba znamená souhlas s tím, že se na další čtyři roky necháme vyvlastnit z přímého vlivu na politiku. Jsou ale páni poslanci a (nemnohé) paní poslankyně skutečně o tolik lepší než ostatní, aby se nešlo ptát, zda bychom si o sobě nemohli rozhodovat sami? Skutečně jsme pro rozhodování nesvéprávní? A když my ano, proč oni ne? A čím to, že sice nejsme dost dospělí na to, abychom mohli samostatně rozhodovat o problémech, ale na to, abychom mohli volit poslance, dost rozumu máme?

A tak, ač je nevoličství líčeno jako projev nezodpovědnosti, možná zapůsobí naopak průlomově. Vyhrajeme-li my nevoliči po volbách do evropského parlamentu a do senátu i volby do parlamentu, bude to poměrně jasný signál o tom, že by se mělo začít diskutovat i jiné podobě demokracie – o demokracii samosprávné a přímé. A dodejme o demokracii, v níž rozhodování nebude omezeno na úroveň národních států. Jak poukazuje i celá řada odborníků, tzv. demokracie v jejich hranicích znamená namísto moci lidu delegovanou bezmoc.

Ostatně, co můžeme očekávat od výsledků českých voleb? Buď se bude levice snažit postupně a „citlivě“ demontovat ztracenou vartu sociálního státu, nebo se do její likvidace pustí ODS zprudka. To, co z těch jeho částí, které jsou vhodné a potřebné pro udržení důstojnosti člověka, uhájíme, věru nebude záležet na tom, kdo bude sedět v parlamentu, ale na tom, jakou sílu budou mít neprivilegovaní lidé v ulicích. To nám ostatně nedávno ukázal i příklad Francie. Dále se do parlamentu se možná dostanou zelení, kteří by nám mohli připravit trochu napínavého divadla o tom, jak se z rebelů stává součást establišmentu nerozeznatelná od jeho zbytku – kdyby touto součástí přinejmenším v osobě svého předsedy Bursíka už dávno nebyli. A jedna pravicová pidistrana konečně naplní své heslo „its legal to die“ a odebere se na politický hřbitov. Stojí za to se pro něco z toho angažovat – byť jen účastí ve volbách?