Jsme pobouřeni úterními teroristickými útoky na americké objekty, které stály život tisíce lidí. Cítíme hluboký smutek nad smrtí nevinných obětí a jasný odpor k mrtvým pachatelům útoků, ale především k živým organizátorům těchto akcí a lidem, kteří stáli za nimi a podporovali je. Považujeme tyto útoky za akt primitivního barbarství, zvláště v kontrastu s technologickými schopnostmi, jež teroristé projevili. To názorně ukazuje, že toto barbarství nespočívá v nějaké zaostalosti nebo v příslušnosti k jiné, údajně "nižší" kultuře, ale v pohrdání lidským životem, přičemž úcta k němu je součástí všech lidských společenství. Za nejděsivější skutečnost na celých útocích považujeme právě fakt, že útočníci vedeni sebevražednou mentalitou nevěnovali žádnou pozornost minimalizaci ztrát na životech obyčejných lidí. Naopak, místo aby se snažili napadnout pouze ty, které považovali za viníky toho, proti čemu bojují, snažili se počet těchto obětí kvůli svým politickým zájmům maximalizovat. Odmítáme jakkoli schvalovat nebo legitimizovat úterní činy, ať už motivace k nim byla jakákoli.

Na druhou stranu nás soucit s oběťmi a odpor, který cítíme k útočníkům rozhodně nestaví do jedné řady s politiky takřka všech zemí světa a jejich krokodýlími slzami. Jsou to přitom především oni, kdo dovedl svět do stavu, v němž dochází k podobným teroristickým útokům, pokud přímo sami tu či onu formu terorismu neprovozují nebo nepodporují. Jestliže se prezident USA rozhořčoval nad útoky, je třeba připomenout, že to byla právě vláda USA, kdo podporoval a podporuje po celém světě celou škálu diktátorských a fundamentalistických hnutí a režimů, a že podporovala v jeho počátcích i afgánské fundamentalistické hnutí Taliban, stejně jako teroristické guerilly Albánců, napojené na obchod s drogami a terorizující i ostatní Albánce, kteří se k nim nechtěli připojit. Stále nedošlo k přehodnocení této politiky, a tak je třeba říci, že slova anarchisty Noama Chomského o tom, že největší teroristé sedí ve Washingtonu, platí dodnes. Je zřejmé, že politici nemají právo pokrytecky oplakávat oběti útoků, protože ty jsou i jejich obětmi.

Snad ještě nebezpečnější než rutinní pokrytectví politiků jsou ale jejich vyjádření, neustále omílaná médii o tom, že napadeni nebyli jen Američané, ale rovnou "celá západní euroatlantická civilizace". Již v době, kdy nebyli známi útočníci, se tvrdilo, že se jedná o islamisty. Nyní jsou nám opakoveně předkládány údajné stopy, které mají tuto domněnku potvrzovat. Útok ovšem islamistům neprospěl, právě naopak je těžce poškodil, nehledě na to, že způsob, jakým po sobě údajní útočníci zanechali jasné stopy, dost kontrastuje s profesionalitou, s níž byl útok proveden. To obojí spíše nasvědčuje, že by se mohlo jednat o provokaci.

Každopádně jsme dnes svědky snah aplikovat na tento útok teorie amerického politologa Samuela Huntingtona o "boji kultur" a chápat jej jako projev střetu "dvou civilizací". Politici a média se nám snaží tvrdit, že euroatlantická civilizace je výlupkem všeho dobra a humánních hodnot, fakta je ale usvědčují ze lži. Tato civilizace má přitom za svou historii na kontě pogromy všeho druhu, křížové výpravy, likvidaci původních obyvatel a kultur v celé Americe i jiných světadílech, kolonialismus, otrokářství a koncentrační tábory. A jestliže dnes dokáže bránit své privilegované postavení "v rukavičkách" a ovládat ostatní především ekonomickými nástroji, neznamená to menší krutost a utrpení. Denně zemře několik desítek tisíc lidí následkem nedostatku základních životních potřeb jako je pitná voda, základní potraviny a podobně. Jedná se tu o přímé následky nerovnoměrné alokace zdrojů v globalizované kapitalistické ekonomice, která je produktem právě oné euroatlantické civilizace a nyní zároveň i základním předpokladem jejího trvání. To, že toto umírání neprobíhá v přímém přenosu a tudíž nepřiživuje celosvětvovou hysterii neznamená, že by bylo přirozené, správné či méně tragické. Jedná se o následek prachobyčejného ekonomického terorismu euroatlantického ekonomicko-mocenského bloku. Že islamisté mnohdy používají brutálnější, nebo spíše "méně sofistikované" metody než euroatlantická civilizace není důsledkem nějaké surovosti, která by jim byla vrozená nebo jíž by obsahovala jejich kultura, ale je primárně důsledkem toho, že mají co získat, zatímco západ má především co ztratit.

V momentě, kdy celé lidstvo čelí ekologickým i sociálním výzvám, které potřebují co nejrychlejší řešení, jinak mu hrozí nepředstavitelné následky, stáváme se místo toho svědky snah šílenců ze západního a islámského světa rozdmýchat mezi "svými" bloky další válku. Dlužno dodat, že v islámském světě se k tomu hlásí jen opoziční teroristické skupiny, zatímco v euroatlantickém bloku o "válce" hovoří politici v nejvyšších postech i většina médií. Nyní jsme svědky příprav k útoku proti celé islámské kultuře včetně kupříkladu Čečenců. Jsme také svědky štvaní vůči Palestincům, z nichž někteří projevili nad prvními zprávami o útocích svou radost, čemuž se ani nelze příliš divit, pokud uvážíme, jakou roli sehrály USA v jejich životech. Když se před dvěma lety podobně radovali v ulicích Prahy kosovští Albánci nad bombardováním Bělehradu, nikoho ani nenapadlo je označovat za "zrůdy" (MF Dnes, 13. 9. 2001), s nimiž "nikdo z nás asi nechce žít" (Lidové noviny, 12. 9. 2001). Právě naopak: jejich demonstraci, na níž bylo napadeno několik lidí s odlišným názorem na bombardování, a která skončila vraždou kvůli krevní mstě, spoluorganizovaly přední české lidskoprávní organizace. Je zde tedy opět uplatňován dvojí metr. Americká tragédie je zneužívána i k útokům na levicové myšlenky a hnutí proti kapitalistické globalizaci, ačkoli nemá s žádnými podobnými atentáty nic společného. Je zde zřejmá snaha v rámci této další války omezit občanská práva různých "extremistů", ať už jsou jejich názory i metody činnosti jakékoli a tato omezení pak aplikovat na kohokoli, kdo by vystupoval kriticky vůči danému stavu věcí. Jsme ale především svědky opravdového válečného štvaní proti ostatním kulturám. Stejnou zavrženíhodnou úlohu, jakou hrají v muslimském světě někteří fanatičtí kazatelé štvoucí náboženským jazykem proti "velkému Satanovi", sehrává v západním světě Samuel Huntington a jeho nesčetní papouškové, hovořící jazykem moderní politologie o nutnosti "boje kultur". Boj mezi jednotlivými kulturami sice nemusí mít podobu klasického válečného konfliktu, podobně jako jej neměla studená válka, bude ale, jak nasvědčují i útoky v USA, extrémně brutální a krvavý. Zatím stále existuje šance, že k němu nedojde, pokud se ho ale podaří vyprovokovat, nelze stát ani na jedné straně.

Anarchisté se nemohou a ani nechtějí přidat na stranu některého z mocenských bloků. Podobně jako ve studené válce razili heslo "ani východ, ani západ", ani dnes se nelze s čistým svědomím postavit na sever ani na jih. Naše místo bude vždy mezi těmi, na něž dopadají následky teroru mocných. Odmítáme jakýkoli terorismus proti nevinným obětem, stejně jako jakékoli mocenské násilí. Uznáváme jen boj lidí proti státům i nestátním mocenským strukturám, které jsou skutečnými zdroji terorismu.